Minule jsem začal noční můrou, tak dnes pro změnu zkusím něco ze svých snů.
„Krá, krá, krásná je svoboda,
sladká jak jahoda na lesní skalce,
krá, krá, krásně je na světě,
když vítr nese tě tam a zas tam.
Krá, krá, krásná je svoboda,
hebká jak košile zručnýho tkalce,
krá, krá, krásně je na světě,
když na své "Můžu?" si odpovím sám.“
[Karel Plíhal - Vrána]
Cestu životem je možné přitovnat k četbě knihy. Je na každém z nás, jestli nám stačí přečíst si jednu kapitolu, nebo si přečteme celou knihu a nebo jesli zvládneme číst několik knih najednou. Až teprve potom, co jsem opustil manželství a zůstal sám, jsem zjistil, že jsem méně sám, než jsem byl předtím v tom manželství. Najednou jsem si uvědomil, že není samota jako samota a jak moc a kčemu vlastně tu samotu potřebuju.
Celý problém spočívá zejména v tom, jak si definujeme samotu a jak její opak, čili vztah. Samotou většina lidí rozumí stav, kdy někdo není ve vztahu, ale zároveň na základě nějakého dlouhodobého společenského konsenzu je vztahem myšlen zejména stálý vztah dvou partnerů nazývaný jako vztah monogamní. Podle této logiky každý, kdo nežije uzavřený v bublině monogamního vztahu, je tzv. Single, tedy žije sám. Pokud to takto napíšu, asi začínáte cítit, že tady něco není vpořádku. Dva lidé, kteří se uzavřeli před zbytkem světa do své vlastní bubliny a kteří si více či méně formálně navzájem stvrdili, že všechno už navždy budou řršit a dělat jenom spolu, sami nejsou, a člověk, který bez jakéhokoli omezení komunikuje se zbytkem světa naopak je sám.
Takže teď jsem sám, neomezeně můžu komunikovat a cokoliv jiného dělat s kýmkoliv a můžu kdykoliv chodit všude, kam zrovna v tu chvíli chci já, aniž bych se na to někoho musel ptát. Až potud jsem z toho pro zjednodušení vynechal záležitosti intimní. Tady se to trochu začíná komplikovat. Nechci některé věci probírat se všemi, co zrovna sedí v hospodě u stolu a stejně tak nechci orgasmus prožívat na lavičce v parku s každým, kdo zrovna jde kolem, ale zároveň to ani nechci řešit tím, že se znovu „nechám zavřít“ do vztahu. Jsem přesvědčený, že monogamní vztah není pro člověka přirozený. Americká kulturní kritička Wednesday Martin říá, že „existuje dost široká vědecká shoda na tom, že jsme se vyvinuli v rámci kooperativního, pospolného reprodukčního systému a v naší historii jsme nežili v monogamních párech. Žili jsme ve volných skupinách a měli jsme mnohé sexuální partnery. Děti jsme plodili pospolu a pospolu je vychovávali. Mezi antropology je rostoucí konsensus na tom, že právě díky tomu homo sapiens tak prosperoval. Monogamie je nová. Jsme vybaveni pro polyamory.“ Právě proto drtivá většina (výjimek je opravdu zanedbatelné množství) monogamních vztahů po nějaké době končí rozčarováním obou partnerů a přiznanými nebo nepřiznanými útěky do vztahů jiných. Záležitosti, které zpočátku byly okouzlující a vzrušující, se stávají v lepším případě každodení rutinou, ale někdy i nepříjemnou povinností a z radosti ze společně trávených chvil se stává ponorka.
Po náhodném přečtení jednoho z mnoha článků jsem si začal o polyamory hledat více informací a trochu mě překvapilo, že stejně jako já to má nezanedbatelná část současné populace. Důležité jsou pro nás hluboké přátelské vztahy, které si nemusíme nijak formalizovat, dokážeme takových vztahů mít současně více než jeden a zároveň žádný z nich pro nás nenamená víc, než naše vlastní svoboda.
Při cestě životem se občas dostaneme na rozcestí a musíme se rozhodnout kudy dál. Já jsem se vrátil na rozcestí, na kterém jsem už jednou byl a pevně věřím, že tentokrát si zvolím směr, který mě sem znovu nevrátí.
